Zábava a smích, pot, bahno a únava, liják i slunné kilometry, běžecký ráj a peklo zároveň. Trailový běh Slavskovským lesem je prostě výzva!

Rozlámaní vysedáme z auta. Cesta byla dlouhá i přes regenerační přestávku v Mariánských Lázních (sněz, co můžeš, spláchni to horkým pramenem). Je pátek večer a v hájence za Kynžvartským zámkem už to cvrká. Dobrovolníci vyskládávají z aut věci, nosí je sem a tam, semtam i zpět. Střídá se slunečno a déšť, asi předzvěst věcí následujících.

Zámek Kynžvart

“Jak můžem pomoct?” ptám se Vlasty, organizátora závodu. “Hele, tady je hromada tyčí, plachta a návod. Měl by z toho být stan. Jestli máte chuť, můžete začít stavět. Díky moc!” říká. Než se ta věc začne podobat stanu, je skoro jedenáct večer a tma jak v pytli. Mezitím někdo narazil sud s pivem. Dám si, a rád. Ale jen jedno malý, nejsem takovej punk a vím, že za pár hodin už budu stát na startovní čáře. O půlnoci odpadáme. Kamarád a já ráno běžíme, naše lepší polovičky plánují pomoct s vařením a podívat se po okolí, když zbyde čas.

Nic nedodá po ránu sílu tak, jako horká ovesná kaše a kotel kafe. Dojídám, do batohu přihazuju datle, reflexní vestu, vodou plním camelbag. Než se dostanu k registraci před zámkem, oba dva autobusy už jsou skoro plné. Svezou nás do Bečova, na start závodu.

“Na tý rovince za Pramenama ho dáme, žejo?”, ptá se někdo řidiče a mluví o předjetí prvního autobusu. Rivalita běžců se neomezuje jen na závodní trať. “Hele, není ten tvůj kamarád taky Tarahumara?” ptá se další, když slyší, že je kamarád původem z Mexika. Iván tvrdí, že není. Už brzo se ale ukáže, že nějaký indiánský geny musí mít!

Start závodu Start závodu v Bečově - fotografie ©Pavel Kehart, fotograf MV 2016

Ránou z děla je odstartováno. “Poběžíme zvolna”, ujišťujeme se s Ivánem. Ještě nejsme ani venku z Bečova a už kličkujeme davem, předbíháme. Ke Krásenské rozhledně dobíháme v pekelném tempu. Po několika prudkých stoupáních z nás lije pot. Na vrchařskou prémii to nestačí, na to pořádně se vyčerpat hned zkraje běhu však ano. Naštěstí cesta pokračuje příjemně. Místy sotva znatelná pěšina a rovinatý terén lemovaný Dlouhou stokou. Čeká nás pěkných pár kilometrů podél vody. Jen je třeba dávat pozor na kořeny a kameny - obojí klouže.

Míjíme Tři křížky a nedlouho na to dobíháme už ke třetí občerstvovačce na Kladské. “Pivo ani bublinkatá voda není k dispozici”, žertují. Za Kladskou opouštíme asfalt a mizíme opět v lese. Německých turistů se ptám na cestu. Ukazuje se, že ví líp, než já, kudy mám běžet :-) S Ivánem se rozdělujeme, mě čeká ještě prodlužovací kolečko na Lesném a tak se snažím nahnat nějaký čas na rovinatých úsecích.

Já na cestě Moje maličkost na cestě - fotografie ©Pavel Kehart, fotograf MV 2016

Tempo držím pár minut a pak to z ničeho nic přijde. Začíná pršet. No, pršet - takový liják už jsem dlouho nezažil. Pod smrkem na kraji cesty navlíkám reflexní vestu, naivně věřím, že nepromokne. Zpět do deště se mi moc nechce, vytahuje mě až další běžec, že nemám být zbabělec, je to přece jen voda. Vesta zastavuje ty přívaly a já jsem v suchu. Asi tak prvních sto metrů. Pak už je to všechno jedno. Oblečení, boty i batoh jsou skrz naskrz promočené. Nezbývá, než zrychlit, abych neprochladnul a nezatuhnul.

Rangers Royal Rangers - fotografie ©Pavel Kehart, fotograf MV 2016

Zdravím kluky z Royal Rangers. Ať se prý jdu schovat před deštěm. Ptám se, jestli jsou všichni běžci v pořádku. Prý zatím ošetřovali jen drobné úrazy, vymklý kotník a podobně. Nedlouho na to jsem u čtvrté občerstvovačky, ve Vysokém sedle pod Lesným. Instrukce zní jasně - na rozcestí doprava, vystoupat na Lesný, nejvyšší vrch Slavkovského lesa. Odtud prudce z kopce a dokola po modrých praporcích. Po 10 km se znovu vrátím na tuto občerstvovačku.

Prudký déšť změnil lesácké cesty v rozorané bahniště. Chvíli kličkuju sem a tam, od bahna jsem stejně a tak to vzdávám a běžím středem. Myslím na Metternicha. A na to, že tenhle úsek je spíš pomsta, než výzva. Běžím sám, nikdo přede mnou ani za mnou. Cesta se dost svažuje a já jen doufám, že jsem někde nezakufroval a neskončím omylem až dole v Kynžvartu. Zahlídnu dalšího běžce a doufám, že ví, co dělá a má správný směr. “To jsem rád, že jsme se potkali, víš, jestli běžíme správně?” ptá se on. No, taky nevím. Ale nic lepšího, než pokračovat, nám stejně nezbývá. Ostrá stoupání dávají tušit, že směr je dobrý. Vracíme se do Vysokého sedla.

Za občerstvovačku jsem tentokrát opravdu rád. V nohách mám nějakých 40 kilometrů, déšť už je minulost a šťavnatý meloun chutná skvěle. Vyklepávám bahno a jehličí z bot, když přibíhá známá tvář, Otta Popovský. Loni jsme spolu na “Metternichovi” urazili řadu kilometrů, než jsme se pod Dylení rozdělili.

Zdravím a on žertem povídá: “Nazdar, letos jsi nějakej pomalej, ne?”. Má recht, sice mám pár kilometrů náskok, ale přidat bych měl. Posledních pět kilometrů do Kynžvartu tak valím, co mi síly stačí. Už mě nečeká nic drsnýho, pár serpentin z kopce lesem, míjím stádečko krav a golfové hřiště, obíhám zámek a sprintuju k hájence. Probíhám cílem. Konečně, po necelých pěti hodinách běhu.

Iván už je dávno v cíli, doběhl jako 6. v kategorii 35km. Odteď už nepochybuju, že mezi indiány z Barrancas del Cobre patří. Jestli ne příbuzensky, tak rozhodně výdrží, tempem a radostí z běhu.

Hajenka Cíl před za zámkem Kynžvart - fotografie ©Pavel Kehart, fotograf MV 2016

Konečně si můžu dopřát to skvělý pivo, zakousnout čočkový kari (vegan, jak jinak) a užít zbytek dne. Bolest svalů zmizí rychle, ale ta radost a zážitek vydrží zhruba rok. Přesně do dalšího ročníku nejlepšího běhu na západě Čech!