Kdo nebyl nikdy na Triglavu, není Slovinec. A tak jsme i my zatoužili stát se Slovinci. Alespoň na tři dny.

Kudy tudy na Triglav

Na Triglav vede skoro tolik cest, co do Říma. Některé lehké, některé těžké, některé extrémní a horolezecké. My vybrali nenáročnou, o to však krásnější trasu od jezera Bohinj, údolím sedmi triglavských jezer.

Přijíždíme v podvečer do kempu Zlatorog Bohinj. Je příjemný zářijový pracovní den, kemp působí tiše a vcelku prázdně. Platíme zhruba 10€ na osobu. Správce spiklenecky mrká a říká, že žádné auto, natož to naše, nevidí (a nechce tedy připlatit 5€). Popojíždíme naším žádným autem hlouběji do kempu a mezi stromy stavíme stan. Až za svitu čelovky připravujeme batohy na zítřejší ráno.

Balíme jídlo, ořechy, müsli tyčinky, sušenky, ovoce. V horách je problém s pitnou vodou, plníme tedy lahve, jak jen to jde. Názory na horolezecké vybavení se různí. Někdo bere kompletní ferratovou výbavu, někdo nic. My nechceme nechat věci náhodě a máme tedy sedáky, ferratové úvazky, helmy a pro jistotu i pár metrů lana. Přihazujeme nepromokavé oblečení, trekové hole, lehký spacák na chaty a těžké pohorky na nohy. Víc není nutné, víc ani táhnout nechceme.

Od Bohinjského jezera dolinou sedmi triglavských jezer

Ještě za tmy balíme stan a opouštíme kemp. Po pár kilometrech jízdy parkujeme na parkovišti u Koči pri Savici. Vybírá se zde poplatek za auto, žádný automat ale nemůžu najít. Ptám se v přilehlé kavárně, jak zaplatit. “Ta, co platby vybírá, tu ještě není. Tak to máte gratis.”, dostává se mi odpovědi. Co naplat, když není komu dát peníze, za stěrač je strkat nebudu.

Vybíráme trasu “čez Komarčo” a během několika minut prudce stoupáme po skalách. Tak to jde ještě nějakou dobu, až k Črno Jezero.

Črno Jezero

Nikde ani noha a i cvakání trekových holí působí nepatřičně a rušivě. Cesta se srovnává a stoupáme mírněji. Míjíme místa, kde se dá doplnit pitná voda a než se nadějeme, stojíme u Dvojno Jezero s výhledem na Koču pri triglavskih jezerih. Odtud stoupá pěšina hlubokým údolím s výhledem na skalní masivy. Kontrast bílých hor, zelených lesů a modrého nebe je obrovský.

Dolina sedmi triglavských jezer

Míjíme další jezera, pořád je kde brát vodu. A stejně tak jako my stoupáme, teplota klesá. Jezero v ledvicah zaří snad všemi barvami.

Jezero v ledvicah

Krátce na to dorážíme k Zasavske koče na Prehodavcih (2071m). Dáváme si přeslazený čaj (koňská dávka energie a tepla v jednom), krajina se výrazně změnila. Lesy už dávno zůstaly za námi a okolo jsou jen skály, suťoviska a traviny. Pohledem do mapy vybíráme následující trasu. Náš další cíl je Koča na Doliču. K ní existuje několik možných cest. Liší se stoupáním a především technickou náročností. Nakonec volíme Pot Mire Marko Debelakove. Vypadá nejkratší, bez extrémního stoupání a klesání, vede kam má. Co by se mohlo zvrtnout…

Od chaty lehce klesáme a míjíme poslední pramen pitné vody. Dál už nebude, kde doplnit. Náhle se pěšina prudce zvedá do sedla vysoko nad námi. Chvíli hudrujeme ale netrvá dlouho a stojíme na hraně sedla. Stejné převýšení následuje dolů. Míjíme kluka, asiata, v keckách nike. Ptá se, jak daleko je chata a padá mu kámen ze srdce, když slyší, že nedaleko. Prý si máme dávat pozor, cesta před námi je náročná. “O čem to mluvil?” ptám se mé lepší polovičky. Vždyť to není nic divokého.

Dál od pravdy jsem být nemohl. Neznatelná stezka se motá na hraně skály, suťoviska a stovky metrů hluboké propasti. Každý krok je třeba vážit, protože může být ten úplně poslední. Máme sice ferratovou výbavu, ale až na vyjímky není k čemu se jistit.

Pot 2

Když už se zdá, že nejdrsnější úseky máme za námi, přichází na řadu kluzká suťoviska, nejištěné úseky, pěšiny stržené posledním sesuvem hornin. Na následující fotce je cesta v plné kráse. Stovky metrů skal nad námi, stovky metrů propasti pod námi. A kluzká suť pod nohama.

Pot 1

Těch několik málo kilometrů jsme šli zhruba tři hodiny, krok za krokem, každý maximálně obezřetně a s rozvahou. Klidná hlava, žádné závratě a zkušenosti z pohybu po skalách jsou nutnost. Když se za poslední zatáčkou ukázala chata na Doliči, oba jsme si oddechli. Myslíme na toho asiata, jak absolvoval v keckách a sám stejnou trasu proti nám. Na rozcestí potkáváme dalšího dobrodruha:

  • “Vy jste přišli touhle cestou z Prehodavců?”
  • “Jo, ale je drsná, bez legrace. Navíc bude brzo tma.”
  • “To mi neříkejte, celej den sbírám odvahu k přechodu.”

Nahodil batoh na záda a zmizel mezi sutí.

Z Doliče na Planiku

K chatě je to posledních pár metrů. Už se vidíme bez bot a batohů, u večeře. Kolem je docela živo, lidé postávají i ve vchodu, na recepci, všude leží pohorky. Snad každý drží v ruce plechovku piva. A mluví česky! “Máte ještě místo pro dva?”, ptám se správce chaty. “Máte rezervaci?”, ptá se on. Inu, nemáme. Proč taky v září v týdnu, že. Nevypadá to dobře, všude je plno a na nás místo nejspíš nezbyde. A tak nezbývá, než se s tím vypořádat po chlapsku. Opět nazout boty, zvednout batoh a pokračovat dál. Dvě hodiny cesty odsud leží Dóm Planika. Dóm, ne koča - a to znamená víc místa a velká šance na volná lůžka.

Takhle pozdě už nikdo nikam nechodí. Kolem nás už leží sníh, procházíme mlhou hustou tak, že by se dala krájet. A smráká se. “Čelovka se bude ještě hodit”, říkám Ivet. “Vyndej čokoládu”, dostává se mi odpovědi. Celá tabulka v nás okamžitě mizí. Jsme víc jak hodinu cesty od poslední chaty, po dómu ani památky. Nepotkali jsme ani jednoho člověka. Dupeme dál do kopce. A najednou je tam. Dóm jak hrad. Fata morgána? Ne, fakt jsme u chaty!

Dáváme si večeři a kafe. Postelí je dostatek a dostáváme každý jedno místo na palandě ve společné ložnici snad pro 30 spáčů. Jako členové Alpenverein máme 50% slevu a noc tak vychází na 15€ včetně všech možných i nemožných poplatků. Společná ložnice se otřásá chrápáním, každou chvíli někdo svítí a hlučí. Ale spí se božsky. Je tu sucho, teplo, měkká postel.

Po ferratě na Triglav

Ráno nespěcháme. Všichni už pobíhají sem a tam, balí batohy a vrství oblečení. Aby ne, venku slušně mrzne.

Dóm Planika

Finišujeme snídani, vyměnili jsme paštiky za marmelády. Ani vegetarián neumře hlady. Odtud už cesta stoupá po ferratě vzhůru.

Ferrata na Triglav

Oblíkáme se do sedáků a cvakáme karabiny k ocelovému lanu a stoupáme. Doháníme skupinku babušek. Jsou z Polska, nebo možná Chorvatska, těžko říct. Z těch pár slov, co zaslechneme, poznáváme jen slovanský jazyk. Čím jsme si ale jisti je, že nemají žádné jištění. V keckách šmajdají vzhůru, šátky na hlavách, drží se zmrzlého lana a jestli se nemodlí, tak by měly. Namrzlá skála dost klouže.

A najednou šup, je to tu. Vrchol a nepřehlédnutelný Aljažev Stolp - nouzový přístřešek a ochrana před blesky při bouřích.

Aljazev Stolp

Viditelnost je mizivá a zima jak v hladomorně. Tipuju to tak na minus 10. Nás ale hřeje pocit, že jsme to dovedli. Jsou z nás opravdoví Slovinci. Aspoň na okamžik. Právě jsme vystoupali do 2864 metrů a zdolali nejvyšší horu Slovinska. Chlad a hlad se s takovou věcí nemohou měřit.

Někteří lidé se vracejí zpět na Planiku, kde nechali těžké batohy. My jdeme směr Dolič, už zas. Cesta dost klouže, často leží sníh a led. Ale jištění, trekové hole a solidní boty pomáhají. Když už se zdá, že nás nic nepřekvapí, narážíme na kozorožce.

Kozorožec

Je jich celé stádo, včetně mnoha kůzlat. Nádherná podívaná.

Kuzlata

Přes Koču na Doliču pokračujeme směr Prehodavci. Tentokrát ale poučeni, přes sedlo Dolič, vrchy Velika a Mala Zelnarica až k chatě Koča pri triglavskih jezerih. Je to vcelku stejný směr jako při výstupu. Jen nejdeme údolím ale po hřebenech hor vysoko nad ním. Z kopce do kopce, stovky metrů nahoru a dolu.

Ještě jedna noc v horách

Odpoledne už je jasné, že až k autu dnes nedojdeme. A bude tedy nutné přespat ještě jednu noc na chatě. Koča pri triglavskih jezerih je parádní, má tekoucí vodu a splachovací záchod, pohodlné postele a výběr z několika vege jídel. Rajská hudba pro zmoženého poutníka. Usínáme snad ještě za světla a spíme nejméně 12 hodin. Ráno už cesta nebude dlouhá.

Koča pri triglavskih jezerih

Abychom nešli stejnou cestou zpět, volíme zacházku přes Dóm na Komni. Mírnější klesání lesem zní jako dobře strávené dopoledne. Narážíme opět na stádečko, tentokrát však kamzíků. My pozorujeme je, oni nás. Vidíte ty obří, nádherné oči?

Kamzík

Z Dómu na Komni se cesta mnoha zatáčkami svažuje k Savici. A nám už je teď jasné, že “tady nejsme naposledy!”. Tak krásný kus země si žádá víc než jen třídenní návštěvu. Tak, jako se obnovuje občanský průkaz, přijedeme si my zas jednou obnovit na pár dnů naše slovinské zážitky.