První týden na cestě po severním Norsku. Nalehko, jen s batohem a stanem. Žádné auto, žádné časové plány ani termín návratu, který by nás tlačil. Do Alty letadlem, pak 140 km chůze tundrou do Karasjoku.

1. den - Praha-Alta 

8:55 odjezd z chebského autobusového nádraží se Student Agency do Prahy na letiště. Dvě hodiny před odletem připravujeme batohy k odbavení. Příprava spočívá v důkladném omotání každého batohu fresh folií a připevnění cedulek s trvalým bydlištěm, pro všechny případy. Práci jsme si mohli ušetřit, protože na letišti mají přímo balicí stroje pro tyto účely, které to zvládnou líp a rychleji (tak jsme aspoň něco ušetřili). Při odbavení dostaneme my i batohy zelené lepicí lístečky s čísly letů a batohy odjedou na jezdícím páse kamsi do neznáma. Pak přichází na řadu příruční zavazadla. Všechnu elektroniku a cennosti vysypeme do košíčků, samotná zavazadla položíme na pás za ně a vše projede rentgenem. My projdeme bezpečnostním rámem. Nic podezřelého na sobě nemáme, v pohodě odcházíme. Někteří spolucestující ale takové štěstí neměli a musí rámem projít několikrát, nakonec si i musí sundat boty.  Před odbavením příručních zavazadel nesmíme u sebe mít už žádné pití ani jídlo. 

Za odbavovacím prostorem je ale množství DutyFree shopů, kde je možné pití a různé drobné pamlsky zakoupit (všichni ale kupují alkohol a cigarety). Obchody jsou sice v bezcelní zóně, na cenách se to ale nijak neprojevuje. Například půllitrová Bonaqua stojí 45 Kč. No nekupte to, před šestihodinovým letem. Na účtence jsme se ale později dočetli, že když jsme letěli mimo EU, tak jsme nemuseli platit ani DPH, která je v tomto případě 15% ani spotřební daň, která je zahrnuta již v ceně zboží. Takže při nákupu v DutyFree shopu na pražském letišti u pokladny rovnou vytahovat letenku, pokud letíte mimo Evropskou unii.

Všechno je na letišti přehledně značeno, takže bez problémů trefíme až ke konečné odletové bráně. Počkáme, dokud se neotevře, což je viditelně psáno na velkých obrazovkách a pak už můžeme nastoupit do letadla. Vítají nás letušky, najdeme číslo sedadla, slupneme zázvorovou kapsli proti nevolnosti a už jen čekáme na odlet. V rámci letu je nám zdarma nabídnut čaj  a káva a podle přání letušky kdykoliv ochotně dolijí. V Oslu přesedáme na jiné letadlo, musíme si proto po výstupu z letadla vyzvednout zavazadla a znovu proběhnout odbavením. Díky zeleným lístečkům už ale nemusíme ukazovat ani pasy ani letenky. Opět kontrola příručních zavazadel a potom najít správnou bránu a čekat na odlet. Na přesednutí máme padesát minut a vše stíháme tak akorát. Odbavení je mnohem rychlejší, nejspíš proto, že jenom přesedáme. Chtěli jsme přesvědčit letištní internet, ale nepovedlo se. Nejspíš je potřeba k aktivaci poslat SMS v určitém tvaru, ale na těch několik minut jsme to nezkoušeli. V letadle opět dostáváme čaj a kávu a nakonec si kupujeme i muffin za 3 Eura (25 NOK). Mezipřistání v Tromso, kde jen dvacet minut počkáme v letadle a nakonec ve 22:45 přistáváme v Altě. Sluníčko svítí, moře voní a my jsme šťastní, že máme celodenní cestování, zahrnující tři vzlety a tři přistání, za sebou. Nad jednou stranou letiště svítí sluníčko, nad druhou je obří měsíc v úplňku. Nádhera. Pro přespání máme vytipován lesopark nad letištěm. Stačí se vyškrabat na kopec a postavit stan. Dobrou noc.

Tipy

  • Není nutné řešit pití do letadla. V Praze na letišti jsou ‚pítka‘, v letadle (SAS) podávali zdarma čaj a kafe, dolili, když člověk chtěl. 
  • V Altě se dá krásně přespat v lesoparku nad letištěm (20 minut chůze)

 

Letiště Alta, SAS letadlo Letiště v Altě

 

 

2. den - Alta, nákup zásob, muzeum

Alta je město s 12 000 obyvateli, mezinárodním letištěm, dvěma centry (starým a novým) a rozkládá se zhruba na 15 kilometrech pobřeží. Proto když se chcete někam dostat, obzvlášť pěšky, měli byste si pořádně nastudovat, kudy jít. 

Mezi letištěm a novým centrem je lesnatý hřeben s pěšími stezkami a spoustou hub a borůvek. Nové centrum vypadá jako nákupní zóna s kancelářskými budovami a hotely, pěkné, čisté, moderní. Našli jsme Intersport a koupili plynovou bombu do vařiče(značka primus, kompatibilní s naším VAR2) a sirky, které se letadlem nesmí převážet. Když jsme vyřešili kempingové záležitosti, šli jsme nakoupit zásoby do obchodu REMA1000. Tu máme odzkoušenou jako poměrně levný zdroj potravin z dovolené tři roky zpátky. Zásoby musí vystačit na týden v divočině. Kupujeme tak rýži, nudle, polívky a sušenky. Co nejlehčí a nejvydatnější potraviny.

Po vyřešení nákupů jsme se vydali do Altského muzea. To leží cca 4 kilometry od nového centra, ale protože jsme si opět chtěli vynalézavě zkrátit cestu, kilometrů jsme nachodili o něco víc. Mezi novým a starým centrem města už není jiná cesta, než po asfaltových chodníčcích a ty v horkém letním dni nebyly pro dlouhou chůzi zrovna ideální. (Alta je sice 800 km za polárním kruhem, ale počasí je zatím krásně letní. Slunce přes den paří, je něco přes dvacet stupňů a přes noc pořád svítí, ale už tolik nehřeje. Že bychom kvůli nočnímu slunci měli problémy se spaním, se říct nedá, usínáme, jako když nás do vody hodí)

V recepci muzea kupujeme vstupenky, které pro jednoho stojí 90 NOK a zahrnují venkovní cca tří kilometrový okruh a tři vnitřní expozice. V muzeu je kavárna a šatny, naše batohy se ale do šatních skříněk nevejdou, proto nám je ochotně uskladní na recepci. 

Venkovní okruh vede po dřevěných chodníčcích kolem nástěnných maleb z doby kamenné. Kolem tří tisíc maleb je zahrnuto na seznamu UNESCO již od roku 1973. Jsou zvýrazněné červenou barvou, aby byly lépe viditelné. Barvivo by mělo být stejné, jako to původní. Vnitřní expozice jsou věnované Altě, Sámské kultuře a poslední putovní výstavě nuceném exilu královské rodiny během druhé světové války. Muzeum opravdu stojí za to vidět.

Večer jsme se chtěli utábořit v kempu u lososí řeky, ale cestou k němu jsme se zastavili ještě v turistických informacích nacházejícíh se v hotelu BestWestern, kde jsme dostali podrobnou mapku Alty a cestu ke kempu jsme si po celodenním šlapání po asfaltu rozmysleli. Přespali jsme kousek za městem na poli, celkem blízko obytným domům, ale nikdo nás vyhnat nepřišel (všem jsme šumák). Vůbec nám spíš připadalo, že  v Altě na turisty-pěšáky moc zvyklí nejsou, alespoň my jen s batohy jsme působili, podle výrazů místních, exoticky.

Muzeum Alta, nástěnné malby Muzeum Alta

3. den - mapy, kemp Kronstad 

Putování po Altě nekončí. Naplánovali jsme si přechod přes Finnmarksviddu a k jeho přesné trase jsme potřebovali mapy. Ty jsme koupili v místním knihkupectví, byly potřeba nakonec tři, každá za 199 NOK. Ale bez nich bychom byli nejspíš v háji(a hluboko v bažinách)... Jedniným dnešním cílem bylo znovu přejít celou Altu, dát si oběd na hřebenu s vyhlídkou na letiště, dostat se do kempu KRONSTAD CAMPING a podrobně rozvrhnout trasu přechodu náhorní plošiny. V kempu jsme byli celkem brzo, zaplatili jsme 80 NOK za dvě osoby a místo pro malý stan a dalších 40 NOK za dva žetony do sprch. Nakonec by žeton stačil i jeden, sprcha je velká a voda teče dost dlouho pro oba (na dámské a pánské sprchy si nehrajeme, nejsme fajnovky). Kemp není žádný zázrak, ale máme kde spát, umýt se a uvařit si. Odpoledne jsme ještě zvládli procházku k vodopádům SAGA a k lososí řece ALTAELVA, bez batohů se to chodí, jedna radost. Po večeři už jen sedíme nad mapami. Celý den zase pražilo sluníčko, není poznat, že jsme na severu.

Postřehy 

  • Mapy jsou drahé. Z části se to dá obejít tak, že se do mobilu stáhne aplikace od dodavatele těch samých map a používá se pak na cestě. Ve spojení s GPS člověk pořád ví, kde je a jak daleko ještě musí ujít.
  • Sprcha v kempu teče většinou aspoň pět minut. My se zvládáme v pohodě vystřídat, takže většinou ušetříme jednu minci nebo žeton. 

4. den - Stilla, začátek náhorní plošiny 

Ráno dáváme ještě jednou sprchu na probuzení a zahřátí, nějak se přes noc ochladilo. Všechno je připraveno, rozvrženo, tak můžeme vyrazit na náš vysněný trek.  Nejlepší místo pro začátek přechodu Finnmarksviddy (podle pána z turistických informací, slečny z knihkupectví i map) je osada Stilla, vzdálená od Alty asi 17 km. Bohužel do ní nejezdí žádný autobus, tak jsme se vydali pěšky už z Alty a vyzkoušeli poprvé neúspěšně stopovat. Do Stilly jsme nakonec odpoledne po pochodu jenom po silnici opravdu dorazili. Celou cestu jsme mírně stoupali, začínali jsme u moře a došli do 450 m. n. m. Odbočili jsme na stezku vedoucí na plošinu a z euforie, že jsme to dokázali, ušli dalších pět kilometrů k pěknému jezírku. Tady jsme rozložili stan na naše první přenocování na náhorní plošině. Příroda je pro středoevropana opravdu zvláštní, nikde nic, jen mech, borůvčí, sem tam břízka, zatím vyschlé bažiny a komáři. Tundra. Po večeři jsme si uvařili čaj, který jsme obohatili o všude rostoucí borůvky. A usnuli jak do vody hození.

Tipy

  • Když vám Nor řekne, že je to dvě míle daleko, neradujte se. Není to zhruba 3km. Norové mají vlastní míli, která měří 10km. 2 míle jsou tak cesta na 4 hodiny nejméně!

Cesta směr Ovre Stilla Tundra, noc první Tundra

 

5. den - Joatka chatka, první sobí parohy, první bouřka

Noc v tundře byla pohodová. Ticho, jen vítr trochu foukal. Ráno byl stan obalený komáry, naštěstí jen zvenku. Vaříme čaj ke snídani a vyrážíme směr Joatka. Měla by to být chata DNT(klub norských turistů). Tam plánujeme odpočinek a uvařit si oběd. Cestou křížíme silnici, na křížení začíná stezka značená přímo na Joatku (do té doby jdeme jen po turistické označené červeným T). Na trase potkáváme první známky sobů - různé úlomky paroží. 

K chatce přicházíme opravdu okolo oběda, značně zmordovaní. Máme za sebou od rána takových 15km chůze. Chata(teda komplex budov) je vidět už z dálky, ale nám trvá snad ještě hodinu se k ní přiblížit. Stejně to bude i u dalších chat. Pokaždé uvažujeme, jestli si s náma jen nepohrává mysl a není to fatamorgana.

Chata je s personálem, což v reálu znamená, že v některých z budov žije norská rodina, která se o zařízení stará. Nám je poněkud trapně, protože pro vodu jde člověk vlastně do něčí kuchyně. Ale co, oběd uvařen, snězen a hurá dál na cestu. Chata ležela v údolí, čeká nás dlouhé stoupání a dál už známá zvlněná krajina - do kopce z kopce, přes bažinu a opakovat.

Okolo páté nás dohání bouřka. Hřmí, mraky jsou černé. Narychlo stavíme stan v údolí potoka, děláme večeři, myjeme se v ledové vodě. Sotva dojíme, začíná slejvák a blesky lítají o sto šest. V krajině se vše rozléhá a bouřka se několikrát vrací a točí nad námi. Unaveni usínáme dřív, než to všechno přejde.

Jezera%2C Finnmarksvidda

6. den - písečné duny, opravdové bažiny, Mollišjoka a bouřka v patách

Ráno je počasí zcela jiné než večer (mění se tu hrozně rychle). Dnes nás čeká opravdu hodně bažin a řek podle mapy. Netrvá ani hodinu a už stojíme před první řekou, která nejde přeskákat po kamenech. Zkoušíme přejít bosi, ale s těžkýma batohama a ostrýma kamenama pod chodidly to moc nejde. Naštěstí máme sandále přímo pro takové účely. Pak už je brodění hračka, voda není hlubší než po kolena.

Další kopec a údolí, tentokrát už ne řeka ale pořádná bažina. Zkoušíme návleky na nohy, ale jsou vcelku zbytečné, projdeme v pohodě, jen se propadáme po kotníky do bahna. Tak to bude dnes ještě mockrát.

U první pořádné bažiny se potkáváme s norským dědou, který je na cestě proti nám. Je děsně rychlej a my jen koukáme, jak proskáče zabahněnou plochu a mizí v kopci za náma. Je to první (a poslední) turista, kterého za celých pět dní na trase potkáme. 

Podle mapy nás čekají dvě extra vydatné bažiny. V druhé z nich nás dojíždí skupinka cyklistů na horských kolech. Bažiny jim nedělají problémy a v mžiku jsou u nás. Tvrdí, že lepší počasí si ani nemůžeme přát a ptají se, zda jsme ochutnali ty červeno-žluté plody, co rostou jen uprostřed bažin. Vypadají jako maliny. Prý je to lahůdka a musíme si dát také. Teď už víme, že plody jsou „ostružiník moruška”, anglicky cloudberries.

Nejsou ani dvě hodiny, když nám za zády začne hřmít. Na chatu Mollišjoka je to podle GPS ještě 9km vzdušnou čarou. To může taky znamenat 15km chůze. Zrychlujeme a bez zastávky upalujeme další téměř 2h. Bouřka v patách je silná motivace a tak běžíme krajinou, jen abychom dosahli chaty. Ta má být samoobslužná. 

Opět funguje fatamorgana efekt a k chatě je to snad celá hodina cesty od okamžiku, kdy ji vidíme. Dobíháme na poslední chvíli, během několika minut se spouští liják. V chatě akorát pán uklízí místnosti a hned nám nabízí pokoj. Po třech dnech cesty a lijáku za okny se takové nabídce nedá odolat. Noc pro osobu stojí 220NOK (pokud máte vlastní spacák). Není to levné, ale co naplat, je třeba odpočnout. Chata je krásně zařízená, vařič, topení, nádobí. Vše, co si může znavený poutník přát. Jen koupelna není a tak se po večeři opět noříme do ledové vody místní řeky. Komáři a ledová voda koupel urychlují, tedy vyčvachtat a zpět do chaty. Po skoro týdnu opět spánek na posteli, luxus!

Tipy

  • Cena za ubytování je ve všech chatách DNT stejná - 220NOK za noc s vlastním spacákem. Chaty jsou vybavené a útulné. Pokud je ošklivé počasí, je to ideální přenocování, i když za trochu vyšší cenu. 
Bažiny%2C pohodová část Tundra - odvrácená tvář Mollišjoka - chata DNT Mollišjoka

7. den - Ravnastua - nekonečné kamenné pláně a bažiny, poslední den v opravdové tundře 

Po vydatném spánku vyrážíme na cestu odpočatí. Pán z chaty nám radí, kudy jít, abychom nemuseli přes řeku brodit. Super tip, brodíme až o pár set metrů dál jiný potok. To si takhle sundáte boty a než se narovnáte, sedí vám na obličeji dvacet, třicet komárů. Jsou všude, náš repelent jim snad chutná a nedají se odbít. Probíháme vodou, obouváme na mokré nohy od písku boty a honem co nejdál od vody. Teprve daleko na kopci jich je dost málo na to, aby člověk mohl v klidu vysypat písek, obout se do suchého a upravit. Jdeme dál, kopec-údolí-bažina, znovu a znovu. Některé kopce jsou pokryty tolika kameny, že vypadají jako pocukrované buchty. A hledejte kámen na kameni (turistické značení), když je kolem vás asi sto tisíc dalších kamenů. Jdeme celý den, dnes je cesta ještě namáhavější, než dřív. Možná je to tím 4. dnem na pochodu, možná je terén náročnější. Chceme dojít na dohled k chatě Ravnastua. To se nám daří až kolem šesté hodiny, opět za hřmění. Komplex budov vypadá tak nějak v rekonstrukci, všude nářadí, prkna, barvy. Stavíme si stan daleko za chatou, na písčítém plácku na konci cesty. Uleháme totálně vyřízení a přemýšlíme, jak že se to dostaneme zítra do Karasjoku. 

8.den - úmorná cesta po silnici, kemp v nedohlednu

Při odchodu z pozemku chaty míjíme rozcestník. Do Alty je to závratných 110km, které jsme už ušli a do karasjoku zbývá ještě 30 dalších, z toho cca 15 po asfaltu (turistická cesta končí daleko před Karasjokem na silnici).

Cesta přírodou je pohodová, silnice je projetá od aut (doteď jen 4kolky, a když už projede normální terénní auto, tak je to veget). Po nějakých 2h chůze dorážíme k silnici. Komáři neví, že už nejsou v tundře a žerou nás pořád stejně. Teprve na parkovišti u „Assebakti” dají pokoj. 

Posvačíme, převlékneme a vyrážíme na asfalt. Čeká nás úmorných 13 km podél silnice, než dojdeme ke kempu v Karasjoku. Slunce pálí a batoh je těžkej jako nikdy, přestože už neneseme skoro žádné jídlo ani zásoby vody. Několik pauz na cestě a konečně je v dálce cedule mířící na kemp. Takovou radost z cíle už jsem dlouho neměl. Huráááá!

Jsme odhodláni vzít si chatku, srovnat věci, vyprat a usušit. Paní v recepci (vypadá trochu jako amazonka) nám půjčuje klíče, ať si vybereme. Volíme chatku s názvem „Villa”. Dvě postele, stolek, kuchyňskej kout a teráska. Cena není tak veselá, 380NOK za noc celkem. Ale co naplat, po 140 km chůze je třeba nějakej ten relax. Ubytujeme se, jdeme nakoupit (ano, opět REMA). Pokoušíme se o bramborovou kaši z pytlíku, párky a kafe. Nic z toho není ideální, ale lepší než sušenky a polívka, které jsme jedli dosud.  

Večer zvládáme ještě vyprat v kempové turbopračce (40NOK za 40minut cyklus) a odpadáme vyřízení.

rozcestník na Finmarskviddě

 

9. den - Karasjok, sámský parlament, muzeum, relax

Dneska je plán jednouchej. Chatku máme na dvě noci, můžeme tak nechat všechno v kempu a jít se jen na lehko projít do města, prohlídnout památky, nakoupit a odpočívat. 

Nejprve jdeme do sámského parlamentu. Krásná nová budova ze dřeva ve tvaru lavvu - typického laponského stanu. Osvětlení má připomínat hvězdné nebe a tvar zábradlí na ochozu polární záři, prostě krása. Parlament bojuje za práva Sámů, stará se o návrhy zákonů, udržuje a rozvíjí jazyk a vůbec řeší problémy a starosti běžných lidí. Slečna průvodkyně mluví hezky anglicky a odpovídá i na naše zvídavé dotazy. Prý tam moc návštěvníků nemají (přesto, že leží kousek od jediného kempu, na hlavní turistické trase a vstup je zdarma).  

Poté míříme do infocenta (v Sapmi parku) a dál ke kostelu v Karasjoku - Gamlekirke.  Je to nejstarší budova v okolí a jediná, která přežila německé bombardování za druhé světové války.

Karasjok je takové poklidné malé město. Domy nejsou nijak honosné, všude leží sněžné skůtry (vypadají, že je norové odložili před pár týdny a za měsíc na ně opět nasednou). Mihneme se ještě muzeem, ale nejdeme dovnitř, jen si prohlídneme venkovni stavby. Jsou dost podobné tomu, co jsme viděli ve skanzenzu v Lillehammeru nebo i v Rožnově u nás.

Nakonec opět nákup a hurá odpočívat. Přece jen, zatím jsme moc nerelaxovali, jen pochodujeme bez batohů. V kempu platíme wifi (hacknout se jí nepovedlo) - 25NOK na den. Co se dá dělat, my digitální závisláci nemůžeme jinak.

Večer posezení v lavvu stanu u ohně. Ochutnáváme sobí salám od norských motorkářů a plánujeme, jak že se to dostanem na Nordkapp.

Tipy

  • V obchodech mají hrozně levnou a  dobrou marmeládu. Kilové balení v plastovém kelímku vychází okolo 15-20NOK. 
  • Chleba se cenově pohybuje někde od 6 do 40NOK. Nejlevnější se jmenuje Kneipp a chutná dobře.
Konečně pořádná snídaně Sámský parlament - vstup a knihovna Sámský parlament  Kostel v Karasjoku%2C jediná budova%2C která přežila 2sv válku