Když už deštivá zima leze na nervy, je čas sbalit stan, spacák, trekové boty a vyrazit směr ostrovy věčného jara.

El Teide, Tenerife

Cesta tam (a zase zpět)

Tenerife je oblíbená zimní destinace a lety ze střední Evropy jsou tak nejen časté, ale i výhodné. Letenky z rakouského Linze vychází na nějakých 110€ s Raynarem, z německého Mnichova na zhruba 150€ s Condorem. Cenu z vašeho oblíbeného letiště rád prozradí matrix.itasoftware.com. Pokud se rozhodnete vyrazit z ČR přes Mnichov, zvažte cestu na letiště vlakem a případně kupte Bayern-Böhmen Ticket. Platí už od Plzně až na letiště (včetně MHD v Mnichově), dvě osoby za cca 32€. Do Linze jezdí z Prahy přes České Budějovice 3x denně výhodný a pohodlný WESTbus.

Let trvá čtyři až pět hodin a posune vás o jednu časovou zónu a jedno roční období směrem za teplem.

Pěšky z letiště? Proč ne!

Letadlo nás (a mraky německých důchodců) vysazuje okolo páté odpolední na letišti Tenerife Sur, jižním ze dvou letišť na ostrově. Odhazujeme bundy, mikiny, rukavice, vyhrnujeme nohavice a s batohy na zádech necháváme příletovou halu za námi. Plán zněl jasně - pěšky dojít do El Médano a přenocovat v kempu Montaňa Roja. Podle google map se dá letiště pěšky obejít a není třeba shánět dopravu.

Někdy, ve vzácných chvílích, se realita a mapa shodují, cesty existují a ploty nikdo nevztyčil. To nebyl náš případ. A cesta se tak protahuje na víc než 10 kilometrů, přes smrákání až do úplné tmy. Za svitu čelovky dorážíme k překvapivě tichému kempu. Ještě aby nebyl tichý, když je vše zamčeno a kemp mimo provoz. V batohu poslední decilitr vody, jedna müsli tyčinka a suché ovesné vločky. Naštěstí v dálce svítí cosi, co připomíná obchod. Po další půlhodince chůze vítězně stojíme před obchodem, zapřášení, na hlavě pořád ještě čelovka, na zádech batohy. Ale máme vodu, banány, čerstvé pečivo.

Ubytování nijak moc neřešíme. Pláž je nedaleko, písek jemný, teplota příjemná a stan v mžiku poskytuje střechu nad hlavou. Usínáme s myšlenkou, že plánování není naše silná stránka. A že to vlastně ani moc nevadí.

Montaňa Roja, busem směr El Teide.

Za rozbřesku pakujeme stan, snídáme a plácáme se v moři. Montaňa Roja, červená hora, dominuje celému okolí a poskytuje nádherný výhled do krajiny. Montana Roja

Zbytek dne trávíme na pláži, doplňujeme zásoby na následujících několik dní pochodu a za soumraku stavíme stan tam, kde předchozí noc. Druhý den ráno přijíždí bus na minutu přesně (tady měl Google 100% pravdu). Veze nás směr Los Cristianos. Přestupní stanice směr El Teide. Přes samé hotelové resorty není vidět ani moře, ani příroda. Tady se snad raději ani moc nezdržovat. K dolní stanici lanovky na El Teide jezdí pouze jeden bus denně! Turisté zřejmě raději jezdí autem. Pokud chcete nahoru pěšky, vystupte až o jednu zastávku za lanovkou - Montaňa Blanca. Tam začíná pěší stezka.

Refugio de Altavista

Autobus nás vysazuje ve zhruba 2200 metrech nad mořem. Refugio de Altavista, chata, ve které chceme přespat, leží ve 3300 metrech. První část cesty se motá po projeté prašné cestě. Střídají se barvy krajiny i lávy. Okolo nás leží obří balvany, huevos del Teide - Teidská vejce. Láva vystřelená kdysi z kráteru. Huevos del Teide

Pro pěší turisty je na Tenerife problém voda. Pramenů je minimum, potok v nedohlednu a tak je nutné nést dostatečné zásoby na zádech. Počítáme, že nejbližší obchod potkáme tak za tři dny. Pro nás dva tedy neseme přes 8 litrů vody. Nezvyk oproti Norsku, kde se stačilo vždy jen sehnout a napít z potoka. Taková váha se přece jen pronese. Zvlášť, když druhá polovina cesty přechází z prašné silnice v klikatou stezku prudce vzhůru. I s přestávkou na Montaňa Blanca trvá výstup k chatě něco mezi 3 a 5 hodinami, podle tempa a zátěže.

Chata otevírá až v pět hodin odpoledne. Nejprve kuchyňka a společné prostory. V sedm pak i ložnice. Je dobré mít předem rezervaci (online) a přinést si dostatek zásob k jídlu. A především tu vodu. Chata je samoobslužná a k dispozici je vybavená kuchyně, nádobí, mikrovlnka a varná konvice. Co si uvaříte, je na vás. Kdo vodu nechce nosit, může si v nápojovém automatu vykoupit svou lenost. Půl litru za 3€.

Až na vrchol!

Chatu je povinné opustit před svítáním. Většina nocujících tak vstává okolo páté ranní, posnídají a s čelovkou a batohem vyráží ještě za tmy na vrchol. Spalo se špatně. Těžko říct, jestli je to nadmořskou výškou, únavou z předchozích dní nebo vydýchaným vzduchem v ložnici pro 14 spáčů. Kafe z automatu, ovesná kaše a ledový vzduch - venku je okolo nuly - nás spolehlivě probouzí. Oficiální cestu od chaty ztrácíme po pár stech metrech. Naštěstí stačí stoupat stále přímo vzhůru skrz lávová pole a dřív nebo později se člověk vynoří u horní stanice lanovky.

Spolu s přenocováním je automaticky uděleno povolení ke vstupu na vrchol. Není tak třeba obstarávat povolenku na určitou hodinu tak, jako ti, co přijedou lanovkou. Povolení je platné do devíti hodin ráno. Nečekejte žádný dokument nebo průkazku. Hlídači prostě začínají pracovat až v devět a do té doby nemá, kdo by vstup kontroloval. Pokud zvládnete do devíti přijít pěšky i bez přespání, projdete bez problémů také.

El Teide

Od lanovky zbývá pár stovek metrů chůze po zpevněném chodníku. Svítání sice nestíháme, ale i tak je výhled nádherný. Nahoře jsme sami. Jen my, sirné výpary, ticho a výhled přes celý ostrov daleko na moře. Těch pár turistů, co vyrazilo spolu s námi z chaty, se sváží první lanovkou do údolí. My pokračujeme pěšky dál. Sledujeme cedulky směr Pico Viejo. Cesta rychle přechází z chodníku na lávové pole. Nikde ani noha. Ale ta krajina. Mrtvá a prázdná, přesto krásná.

Pico Viejo

Pico Viejo nabízí výborný pohled do kráteru. Podél cesty se nachází i několik srovnaných plácků, kde by se v případě nouze dal postavit pohodlně stan a přečkat chladnou noc. Zřejmě jako neoficiální alternativa při treku směrem od Chia, s výstupem na vrchol El Teide za svítání?

Čím více klesáme, tím víc se krajina mění. Příbývá vegetace a nakonec i kanárské borovice. Za jediný den musíme zklesat o více, než 2000 výškových metrů. Vrchol i další krátery necháváme daleko za námi. Pinus canariensis

Tábořiště Chio

Turistická cesta nás dovedla až k silnici TF-38. Po ní (a nepříjemně tvrdém a rozpáleném asfaltu) pokračujeme ještě několik kilometrů. Až k odpočinkové zóně a tábořišti Chio. Pro táboření je nutné mít speciální povolení. Dá se obstarat online, vyžaduje se kopie pasu a přesně specifikované dny, ve kterých bude člověk kde tábořit (více v sekci Tipy na konci článku).

K tábořišti patří grilovací zóna s kamennými grily a posezeními, tekoucí pitná voda, záchody a plocha pro táboření. Sprcha není, musí stačit venkovní kohoutek nebo PETka naplněná vodou. V tak teplém počasí to není vůbec žádný problém. Víc si člověk snad ani nemůže přát. Jen je třeba mít vlastní jídlo. V okolí široko daleko není žádná vesnice ani obchod.

Pouť do Santiaga (del Teide)

Ráno pokračujeme pěšky po turistické cestě. Značení nás poněkud vypeklo a místo v Santiagu se ocitáme v Chio. Z Chia pak pěšky dál do Arguayo. Jídlo dochází (jsme na cestě třetí den mimo civilizaci), slunce pálí a voda taky poměrně ubývá. V Arguayo postáváme u zastávky autobusu, když nás míjí postarší pán v autě a nabízí svezení. Jedeme stopem, aniž bychom stopovali. A to se nám líbí! Santiago del Teide nenabízí moc k vidění. Je to turistická základna pro výlety po okolí a podél jedné silnice se táhne řada půjčoven vybavení, hospod a několik malých obchodů s potravinami. Doplňujeme zásoby jídla a vody. Dnešní noc bude ilegální, oficiální tábořiště je příliš daleko a mimo náš směr. V kopcích za městem se zvolna šeří a my náhodou narážíme na ideální plácek pro stan. Posuďte sami. Přenocování v Santiago del Teide

Kde jinde spát, než pod rozkvetlou mandloňí, hned vedle opuncií. Kýč jak bič. Je nám jasné, že táboříme na soukromém pozemku bez povolení. Ale nezůstane po nás ani stopa a za rozbřesku už jsme zas na cestě. Kdo by se na nás mohl hněvat :-)

Mandloně jsou v okolí vítaným zdrojem příjmů, i přes náročnější pěstování a značnou spotřebu vody. V lednu nádherně kvetou a kontrast s nehostinnými lávovými poli je obrovský. Mandloň u Chinyera

San José de los Llanos

Značení nás opět vede někam, kam jsme vlastně ani nechtěli. Ale krajina je nádherná, času máme dost a tak se ani nezlobíme. Jsme tu proto, abychom se toulali přírodou a přesně to se děje. Když se po obědě vynořujeme ve vesnici San José, jsme mile překvapeni, že jsme trefili. Dnešní kemp je další z oficiálních. Opět grilovací zóna plus tábořiště v lese za ní. Usínáme na palouku mezi borovicemi, odpolední slunce pálí. Něco k jídlu se daří ulovit v koloniálu ve vesnici. Pro vegana je to vždycky trošku oříšek, ale vybrat se dá. Třeba čerstvá papaya, pomeranče, rajčata, sušené ovoce a pečivo. Víme, že další den bude náročný. Dlouhá cesta, velké převýšení a nocoviště v nedohlednu. Proto dnes beze stresu lenošíme.

Dračí strom v Icod de los Vinos

Na mapě cesta nevypadala zle. Z příme okružní turistické trasy směr El Lagar sejdeme k pobřeží do Icod de los Vinos, prohlédneme si dračí strom (600-800 let stáří), doplníme zásoby a vrátíme se na trasu. Přespíme podle plánu na tábořiští El Lagar. Až do začátku civilizace jde vše OK. Z mapy jsme věděli, že nás čeká slušné klesání. Z toho značná část po asfaltu, bez chodníků. Ke dračímu stromu jsme dorazili poměrně vyčerpáni, někdy po poledni. Strom je krásný a fotofenický. Příště bych si ale pěší tůru do Icodu rozmyslel. Raději strávit den v lesích, než na silnici.

Dračí strom

Na tábořiště v Lagaru se dostáváme za tmy, totálně vyčerpaní. Nachodili jsme hodně přes 20 km, 1000+ výškových metrů do údolí a totéž zase zpět. To vše s náloží zásob na další dny, v horku, po asfaltu. Nic, po čem by srdce milovníka přírody toužilo.

Los Realejos, z bludného lesa ven

Tábořiště El Lagar je hezky zařízeno a vybaveno. Opět grilovací zóna a plocha pro stany, k tomu i záchody, sprchy, venkovní prádelna. Dovedu si představit dovolenou, kdy si člověk pronajme auto, zaregistruje přenocování na těchto veřejných tábořištích a vždy večer se k nim dopraví autem (všechna jsou přístupná po sjízdné cestě). K večeři pogrilovat, opláchnout se tekoucí vodou, přespat ve stanu na srovnaném a měkkém povrchu. Až jednou budu starý a líný…

Na nás žádné auto nečeká a tak nazouváme boty, na záda nahazujem batohy a pokračujem směr Lor Realejos. Poslední den naší pěší, první, části na ostrově. Značení si s námi pohrává a místo třech kilometrů ujdeme skoro deset, než se dostaneme, kam máme. Z radosti nad nalezeným směrem se nám daří sejít z cesty výrazně dřív. Míjíme zahrady a zemědělskou půdu. Desítky políček v terasách, řádky brambor, opuncie na zarostlých svazích.

Okolí La Coruna

Pozdě odpoledne se ocitáme na La Corona. Vyhlídkové místo vysoko nad městem. Od něj zbývá ještě několik kilometrů asfaltem směrem k pensionu, co jsme předem zarezervovali přes Booking.

Obecně je značení turistických cest fajn, dokud se člověk drží směru, který je preferován i na značkách. Veškeré ostatní cesty jako by neexistovaly. To, co je na mapě, nemusí být vůbec nijak značeno v terénu. A kterákoliv odbočka, co jste právě minuli, mohla být ta správná. Podle map chodíme často, rádi a snad i poměrně úspěšně, tady jsme ale několikrát solidně zakufrovali.

Punta del Hidalgo

Z Los Realejos chytáme několik autobusových spojů směr Punta del Hidalgo. Malé městečko na konci útesů, fotogenický maják a vlny vskutku gigantické.

Punta del Hidalgo

Dokonce i kemp tu je. Bohužel, opět zavřený (jestli tu není sezóna v zimě, tak kdy?). Ubytování přes Booking nenacházíme a tak volíme punkovou variantu. Do tmy se procházíme, večeříme a za tmy uleháme na konci vesnice, vysoko nad útesy a mořem, kousek stranou od domů. Vše bylo OK, dokud okolo třetí hodiny ráno nepřišel vítr. Takový ten typ větru, co vám složí stan nad hlavou. V rychlosti balíme a mizíme do závětří ve městě. Jako ideální se jeví prostranství za kostelem. Opíráme batohy o zeď, pod sebe rozkládáme karimatku a do rána čteme e-booky v mobilu. Už jste někdy strávili noc na dlažbě za kostelem? Takové zážitky s cestovkou v turistickém resortu nenajdete!

Anaga, opuštěné hory

Z Punta del Hidalgo mizíme prvním autobusem, hned po snídani v právě otevřené kavárně. Vůni se nedalo odolat. Hromadná doprava funguje na jedničku. Platíme běžných 2.9€ za dva a vezeme se až do La Laguny. Odtud pak klikatými horskými silnicemi směr Anaga. Bus nás vysazuje kdesi v kopcích - El Bailadero. Nikde ani živá duše. Po pár stovkách metrů naštestí nacházíme hostel, vytipovaný už předem online.

Hostel Anaga

Dostáváme pokoj sami pro sebe, sprchu a snídani. Po 17€ za osobu a noc. Tohle bude naše základna na následující dva dny. Hned ráno míříme přes Almáciga do Tagana. Tiché vesničky, minimum turistů, prázdné pláže a divoká příroda. Pokud rádi chodíte do hor a chcete být sami, je to ideální místo.

Taganana

V okolí je spousta míst, co stojí za návštěvu. Ať už jde o maják, dračí stromy, opuštěné pláže, divokou džungli nebo hluboce zařezané útesy. Cesta se dá zkrátit busem (jezdí málokdy), nebo stopem či vlastním autem.

Las Teresitas, pláž se saharským pískem

My zvolili jízdu stopem směrem z Anagy do San Andrés. Nebýt netradiční žluté pláže Playa de Las Teresitas, asi by sem moc lidí nezavítalo. Písek je dovezen ze sahary a tvoří jednu z mála pláží se žlutým pískem na ostrově. Ostatní jsou pokryty černým lávovým pískem. Den slunění a odpočinku přišel vhod. I v lednu je teplota bez problémů na koupání a spálení se doruda. S bydlením si hlavu nelámeme. Necháváme se busem popovést na Playa de las Gaviotas a na pláži stavíme stan.

Las Gaviotas

První lidé přichází až po deváté ráno, dávno po tom, co už po našem stanu není ani památky a slunce příjemně hřeje.

Santa Cruz de Tenerife

Hlavní město ostrova, náš poslední cíl. Za vidění stojí především Palmetum. Botanická zahrada zaměřená na palmy z celého světa. Na jejím místě stávala původně skládka odpadu. Člověk by mohl bez problémů procházet zahradou celé dny a stále objevovat něco nového.

Palmetum

Mezi centrem města a botanickou zahradou se do výšky tyčí budova Auditoria. Zvláštní stavba a neuvěřitelná akustika objektu rozhodně stojí za návštěvu. Nepřehlédněte portréty známích osobností malované na kamenech tvořících pobřeží.

Auditorio

Celá pobřežní promenáda je fajn i pro zapálené běžce a rannímu běhu jsem nemohl odolat. Pokud cestou zabloudíte i do centra, dejte si kolečko nebo dvě skrze Parque García Sanabria. Kdy jindy můžete při běhu obdivovat kaktusy?

Tipy a triky

Tábořit se dá zdarma na 14 veřejných tábořištích. Stačí vyplnit formulář - PDF a spolu s kopií pasu jej zaslat e-mailem na [email protected] Komunikovat se dá i v angličtině. Komerční kempy se nachází na plážích nebo v těsné blízkosti. V lednu ale nebyl ani jeden otevřený. Tábořit se dá i na divoko. Je to sice nelegální, ale když stan postavíte za soumraku a za svítání sbalíte, budete se držet mimo civilizaci a nezanecháte za sebou žádné stopy, nejspíš žádný problém nenastane. Najít vhodné místo je občas oříšek, ale reálné to je.

Teploty jsou i v lednu velmi příjemné. Na pobřeží mezi 15 a 25 stupni. V horách je výrazně chladněji. Většinou funguje pravidlo, že každých sto výškových metrů znamená o jeden stupeň chladněji. Na tábořištích nad tisíc metrů může v noci teplota klesnout k nule. Na vrchu El Teide v zimě často leží sníh a teploty jsou značně pod nulou. Naopak déšť jsme za 14 dní nezažili ani jednou.

Autobusová doprava je na Tenerife vynikající. Všude se dá dostat pohodně autobusem. Provozuje je společnost Titsa. Jízdné vychází většinou 2.9€ pro dva na krátkých vzdálenostech, 10-15€ na delších (například Santa Cruz-El Medáno). Pokud budete jezdit častěji, vyplatí se koupit slevová karta - 30% sleva na krátkých tratích, 50% na dlouhých. Jedna karta je použitelná i pro více lidí. Dopravovat se dá i stopem. Svezli nás turisté i místní.

Ceny potravin jsou rozumné. Kafe v kavárně okolo 1€, čerstvá houska nebo bageta v pekařství zhruba 0.4€, pět středních avokád za 1.3€, kilogram papayi za 1€. Papas arrugadas s mojo rojo nebo verde (brambory vařené ve šlupce v soli + kořeněná omáčka) mezi 3 a 4€ podle typu a lokace restaurace (ceny z ledna 2016). Vegani a vegetariáni nemusí mít obavy, všude se dá koupit a objednat něco k jídlu. Pozor na leche, huevos, queso, carne a pescado.

Voda se většinou kupuje v lahvích nebo barelech po 5 litrech(cca 0.8-1€). My pili běžně vodu z kohoutků, přístupných akvaduktů v krajině, veřejných tábořišť. Žádné zdravotní problémy jsme nezaznamenali.

Plody opuncií jsou skvělá svačina, jen pozor na miniaturní trny (obrousit kamenem, papírovým ubrouskem a podobně). Rostou divoce podél mnoha turistických cest.

Španělština není nutná, ale dost cestování usnadňuje. Mnoho lidí anglicky nebo německy vůbec neumí. Při stopování, ubytování nebo návštěvě malého obchodu či restaurace se nějaké základní fráze hodí. Netřeba zdůrazňovat, že místní potěší, když se snažíte mluvit jejich řečí.